Demodikóza-parazitární onemocnění kůže

Demodikóza

Demodikóza je kožní onemocnění způsobené nejčastěji parazitem Demodex canis (trudník psí), nebo Demodex cati (trudník kočičí). 0,2-0,5mm velcí trudníci žijí ve chlupových váčcích a mazových žlázách, kde se rozmnožují a prochází několika vývojovými stádii: vajíčko -> larva -> nymfa -> dospělec (imago). Dospělý trudník má doutníkovitý tvar a 4 páry zakrnělých končetin.

Na následujícím obrázku je zobrazen jeho lidský příbuzný demodex folliculorum (zdroj: www.psmicrographs.co.uk):

Výskyt demodexe je u většiny psů v malém množství běžný. K přenosu tohoto parazita dochází pouze z feny na štěně krátce po jeho narození. U starších psů není jiný způsob přenosu možný. Ke klinickým projevům nemoci dojde jen při přemnožení, které je ovlivněno poruchou imunitního systému, jenž může způsobit genetická predispozice jedince, dlouhodobé užívání imunosupresivních přípravků, nádorové onemocnění,… Vzhledem ke genetickým předpokladům tohoto onemocnění by měly být feny, u kterých se ve vrhu objevily projevy nemoci, vyřazeny z chovu. Nejčastěji se demodikóza objevuje u krátkosrstých a brachycefalických plemen psů.

Relativně častá forma demodikózy je tzv. juvenilní. Postihuje zejména psy mladší 2 let a po určité době spontánně vymizí. U starších jedinců se vyskytuje forma adultní, která spontánně nevymizí a je většinou druhotným projevem jiného celkového onemocnění, které může ovlivňovat obranyschopnost zvířete. Tuto formu je potřeba léčit a současně se pokusit odhalit primární onemocnění.

Podle klinického projevu rozlišujeme formu lokalizovanou a generalizovanou. Lokalizovaná forma se projevuje tvorbou okrouhlých, vylysaných a zarudlých ložisek posetých jemnými šupinami zejména na nose, čele a kolem očí. Vyskytuje se hlavně jako forma juvenilní demodikózy. U 10-20% z případů může přecházet do formy generalizované. U této formy dochází k rozšíření kožních změn po celém těle a k sekundární bakteriální infekci. Kůže je zarudlá, svraštělá a vytvářejí se na ní puchýřky naplněné hnisavým a krvavým sekretem. Samotná demodikóza se neprojevuje svěděním. To způsobuje až sekundární bakteriální infekce kůže.

Léčbu demodikózy nemusíme provádět u lokalizovaných juvenilních forem. Pokud se ale jedná o adultní formu, nebo se ložisková forma rozšírí na celotělovou, pak je potřeba léčbu zahájit.

Léčba spočívá v ošetřování kůže dezinfekčním šamponem s obsahem bezoylperoxidu a v koupelích v přípravcích obsahujících účinnou látku amitraz. Na sekundární bakteriální infekci se nasazují antibiotika (nejlépe podle antibiotikogramu získaného kultivací obsahu zhnisaného puchýřku). V některých případech, když nezabírají koupele, je nutno zvolit podávání celkových antiparazitik jako ivermektin nebo milbemycin. Podávání ivermektinu je ale potřeba pečlivě zvážit pro jeho možné fatální komplikace.

Následující případ byl roční mopsík Ludvík, který byl na demodikózu léčen v zahraničí. Majitelé se ale museli přestěhovat, a vzhledem k tomu, že příznaky na chvilku ustoupili, léčbu přerušili. U nás jsme už řešili celotělovou juvenilní formu demodikózy komplikovanou bakteriální infekcí kůže. Na následujících fotografiích jsou vidět zánětlivě změněná místa s vypadanými chlupy a hnisavými puchýřky na kůži hlavy, končetin a ocásku. Kromě uvedených kožních změn způsobil demodex u Ludvíka i zánět zvukovodů zkomplikovaný kvasinkovou infekcí:

Ze zhnisaných puchýřků jsme odebrali vzorek na kultivaci a podle výsledku citlivosti jsme nasadili antibiotika. Vzhledem k rozsáhlé parazitární invazi jsme nasadili jak povrchovou léčbu šamponem a amitrazem, tak i antiparazitární tablety s obsahem milbemycinu. Zvukovody majitelé ošetřovali výplachy čistícím roztokem a aplikací přípravku s obsahem canestenu.

Dva týdny po nasazení antibiotik a antiparazitik se stav kůže podstatně zlepšil:

Vzhledem k úspěšnosti terapie se v ní pokračovalo relativně dlouho. Následující fotografie dokumentují stav po 3, 5 a 10 týdnech od nasazení antibiotik a antiparazitik.

Stav po 3 týdnech:

Stav po 5 týdnech:

Stav po 10 týdnech:

Na fotografiích je možné vidět postupné zklidňování kožních zánětů, bakteriální infekce (vymizení hnisavých puchýřků) a zarůstání postižených oblastí srstí. Jediná část těla která opět nikdy nezarostla, bola horní plocha ocásku. Po přibližně 3 měsících (od začátku léčby), bylo možné vysadit antibiotika, bez vzniku další sekundární infekce a antiparazitární léčba trvala ještě další 3 měsíce. V kožních seškrabech a preparátech z chlupů byl sice demodex v malém množství přítomen i po několika měsících antiparazitární terapie, po její vysazení se ale klinické příznaky už opět neobnovili.